Pojedeme na Mont Blanc! Už ani nevím, který z nás dvou to první vyslovil, ale myšlenka se ujala a začali jsme zjišťovat, zda bychom to mohli zvládnout a jak finančně nákladné by bylo pořízení potřebného vybavení. Základní informace máme a shodujeme se- pojedeme nejvyšší horu Evropy zdolat! 

     I přes zdravotní problémy obou dvou 20. srpna nakládáme připravené krosny na výstup do auta a vyrážíme. Bohužel se k nám nikdo nepřidal a výstup jsme tak plánovali zdolat odkázáni jeden na druhého. Po 11 hodinách cesty s přespáním ve Švýcarsku jsme konečně dorazili do Francie pod bílého velikána, do městečka La Fayet, odkud jezdí zubačkový vláček pod Mont Blanc, který nás za neuvěřitelných 70 minut vyvezl z 580 m.n.m do 2372 m.n.m., odkud jsme velmi natěžko pokračovali po svých do 3167 m.n.m (už jen tento přesun nám dal pořádně zabrat), kde byl u chaty Tete Rousse náš Base camp. Stanuje se tam přímo na kamenech, ale i tak jsme si našli komfortní plácek na naše 3 nadcházející noci. Toho dne jsme toho už více nestihli.

     Čekal nás další krásný den, který jsme využili na aklimatizační výstup na chatu Gouter (3815 m.n.m), která sedí na vrcholku příkrého skalnatého masivu. Cesta vede přes suťoviska, transverzem přes velmi obávaný úsek Grand Couloir, kde stále padají kameny a následně přímo vzhůru k chatě přes skály a balvany. Cesta připomíná feratu obtížnosti B, akorát je ve velké většině nezajištěna lanem. Pro větší bezpečnost chodí lidé navázaní k sobě lanem už zde na kamenech, proto jsme se na cestu také navázali. Cesta ústí přímo ke staré chatě Gouter, kde záhy začíná bílý ráj. Pohled, který se nám otevřel byl okouzlující- sluníčko a nekonečná sněhová plocha, kde se sem tam pohybují horolezci. Jako milovníci zimních sportů jsme se tam cítili nádherně a hrozně jsme se na pochod po ledovci těšili. Pro rozhled jsme si po sněhu vyšli pár metrů vzhůru, udělali jsme si tak představu o začátku cesty, kterou následujícího dne půjdeme. Byli jsme nadšení a natěšení na výstup. 

     Dvě hodiny jsme poté sestupovali stejnou cestou zpět k Tete Rousse a vyloženě nás to bavilo. Je to úsek, kde ročně zemře desítky lidí, ale nám to přišlo v podstatě bezpečné. Následoval odpočinek u stanu za slunečného dne. Dobrou náladu nám přerušil velký rachot kamení na cestě, ze které jsme právě přišli- v Grand Couloiru, který je z kempu krásně vidět. Po sesuvu na sebe lidé v tom místě hodně pokřikovali a my jen doufali, aby to tam někoho netrefilo. O několik málo minut vzduch ještě více zhoustl- už na místě hledala helikoptéra a z místa odvezla na pohled viditelné bezvládně tělo. Tento Ital zemřel podobně, jako Čech, který v tomto místě po pádu zemřel týden před naší návštěvou. Byli jsme tak svědky smrťáku a úsměvy nám ztuhly. Nadšení vystřídal veliký strach. Nedalo se nic dělat, museli jsme to polknout  a jít pomalu spát. Měli jsme před sebou náročný den. 

     Na den výstupu hlásili na jednom serveru hodně ošklivo od 13 a na druhém mraky během celého dne. Věděli jsme, ze musíme vyrazit co nejdříve. Vstali jsme v 1 hodinu ráno, najedli se, udělali čaj, nasadili helmy s čelovkami, expediční boty a ve 2 hodiny vyrazili vzhůru za novým dobrodružstvím. Cesta k chatě Gouter byla v noci a v obuvi na led o něco náročnější, než předchozí den, ale uvědomovali jsme si, že až na okraji sněhové čepice jsme teprve byli na začátku cesty. Nasadili jsme jubilejně poprvé mačky, vzali do ruky cepíny a už jsme šli po sněhu prvními krůčky, já opět jak Davidův pes na vodítku. Možná dobře, že ve tmě nebyli moc patrné srázy kolem nás, takhle pro začátek. V dálce byla vidět světla čelovek stoupající vzhůru k nebi, následovali jsme je. Bylo to hrozné, opravdu hrozné. Neuvěřitelně dlouhý, hodně strmý svah se šel přímo vzhůru, jakoby jste šli z Rokytnice ke Dvoračkám kolmo nahoru 2x za sebou v noci, v zimě (buď po špičkách maček nebo s vytočenýma nohama bokem, aby si lýtka odpočinula). No, tento úsek cesty nám dal opravdu zabrat. Mě nestačil dech a musela jsem často zastavovat, Davidovi byla zase zima, jak zastavoval se mnou, no oba jsme z toho byli vyřízení, jen výhled na světla měst pod horou nás trochu konejšil. 

     Když jsme se dostali na vrchol tohoto nekonečného kopce, už svítalo a stáli jsme konečně tváří v tvář Mont Blancu! Jeho vršek byl zahalen v husté mlze a obklopovaly ho červánky, bylo to nádherné a na náročnost předchozího kopce jsme tak na chvilku zapomněli. Za svitu prvních slunečních paprsků, zároveň bohužel jediných během našeho celého výstupu, jsme pelášili k úpatí hory. Jelikož jsme vyšli pouze v tenkých rukavicích a vítr začal sílit, začali mi umrzat prsty na rukách. David na tom byl se zimou podobně, možná ještě hůř, protože moje tempo pro něho bylo nedostatečné a tudíž mu byla zima. Snažila jsem se vyndat mu rukavice z jeho batohu a byl to pro mě v tu chvíli nadlidský úkol! Přezky na batohu nešly zmrzlými prsty vůbec zmáčknout. Věděla jsem, že potřebuju tepelnou injekci v podobě péřových rukavic a péřové bundy. Naštěstí jsme zrovna byli u Vallotu.

     Vallot je plechová bouda ve výšce 4362 m.n.m., která slouží jako kryt před nepřízní počasí. Někdo si s sebou na cestu bere spací pytel a na Vallotu chvíli odpočívá. Ten jsme s sebou neměli, tak jsme se tam pouze přioblékli a na pár minut se schovali před větrem a zimou. Je tam veliký bordel, ale člověk aspoň na dvě minuty pocítí teplo. Každá další minula už nebyla tak optimistická, protože se kvůli nedostatku pohybu do člověka i tam dávala zima. Kdyby mi na tomto místě někdo řekl „už nechoď dál“, tak bych klidně nešla. Převážně nepříjemný zážitek z předchozího kopce mě poměrně stačil a ještě k tomu zima za nehty. Párkrát jsme si lokli vody a kousli do proteinové tyčinky, na víc jsem neměli a museli jsme jít zase ven se zahřát pohybem. Sluníčko už bylo schované za hustý mrak, který se převaloval po vrcholku hory. Před námi byl prudký kopec. Šlo se mi překvapivě poměrně hezky, člověku začalo být zase teplo, tak se nálada lepšila. V prudkém ledovém svahu byly vytvořeny ledové schody do nebes. Ač byl svah prudší než předchozí, tak se po něm díky schodům šlo mnohem lépe. Největší problém byl s vyhýbáním se lidem, kteří šli proti nám, protože většina cesty na vrchol se nacházela na vrcholku ostrých špinavých ledových hřebenů, takže člověk měl respekt vystoupit z cestičky o půl metru stranou. Jelikož na ten den nehlásili dobré počasí, ale mraky, horolezců toho dne nebylo tolik, jako za krásného slunečného dne (předpokládám), proto jsme zas tolikrát uhýbat sestupujícím nemuseli. 

     Vrchol hory byl v mraku od našeho prvního pohledu na něj. Mraky se však stále převalovaly a trhaly se o sousední skály. Byla to podívaná, škoda jen, že člověk nemohl více nasát atmosféru, protože kvůli zimě, která se dostavila při každém zastavení během několika desítek vteřin, člověk musel stále pokračovat v cestě. Pohledy na nebezpečné strmé ledovcové srázy těsně vedle nás, vzdálenější ledovcové pukliny, navrstvený ledovec před námi a úchvatné hornaté okolí, to jsou důvody, proč člověk bere mačky a cepín a jde nahoru! Další důvod je samozřejmě postavit se na vrchol. Motivace musí být veliká, protože cíl dlouhodobě viditelný je stále tak vzdálený. Pohled na bílou plochu bohužel hodně zkresluje, proto je stále zapotřebí nastoupat pár kroků, na chvíli se vydýchat, nastoupat dalších pár kroků a to se opakuje několik následujících minut a hodin. Krása střídala nádheru, nádheru střídala vyčerpanost, silné poryvy ledového větru zase nutnost se na chvilinku zastavit a prodýchat se a to zase střídalo nádheru. Vzdálenost do cíle se zkracuje a vítr nás nutí vzít si pro větší komfort lyžařské brýle, které jsme na doporučení brali naštěstí s sebou. Těsně nad námi byla hustá bílá mlha, která pomalu klesala, otočili jsme se a viděli nad zemí tenkou mlhavou vrstvu, která se zaobleně vznášela nad okolím pod hustým mrakem, který pokrýval oblohu. Tento jev jsem nikdy neviděla a naprosto mě uchvátil. V tomto místě to někteří horolezci vzdávali a otáčeli to, protože se jim zamračená čepice vrcholku vůbec nelíbila. My se na sebe jen podívali a jednoznačně jsme se shodli- my ten Summit dnes dáme! 

     Pár vteřin zastavení vystřídaly těžké kroky vzhůru do hustého mraku, který byl několik následujících hodin součástí naší horolezecké výpravy, protože hustá mlha sesedla o několik stovek výškových metrů, zatímco my dobývali vrchol. Poslední desítky kroků vedly jak jinak než po ostrém hřebenu a kroky nahoru kompenzovalo chvilkové zastavení na popadnutí dechu. V mlze se nám ztrácel i horolezec, který šel před námi a do stran jsme viděli tak 3 ledové strmé metry přecházející v bílou tmu. Obličej stále šlehal ledový prudký vítr. V tu chvíli se mi z té výšky a vyčerpání udělalo z ničeho nic hrozně špatně od žaludku a málem jsem se pozvracela. To bych se asi hodně styděla, ale nebyla bych první ani poslední. Žaludek to naštěstí zvládl a my pokračovali. To už jsme věděli, že se za chvíli ocitneme na vrcholu. 

     V 10:17, tedy po víc jak 8 hodinách nepřetržité chůze, jsme stáli na vrcholu! Škoda jen, že jsme díky mlze neviděli skoro ani na sebe, natož na okolí. Vrcholem není ostrá špička, která by takové hoře moc slušela. Vrchol je rozlehlý, oblý a není na něm žádný kříž, destička ani jiné označení, co by třeba někdo čekal, proto David neváhal a přesnou lokaci vrcholu vyhledal pomocí telefonu a jeho polohy, zatímco jiný horolezec sám se sebou natáčel vrcholové video a v pozadí mu procházela skupina horolezců, která právě prožívala radost po příchodu z druhé výstupové cesty přes tři vrcholky. Tito horolezci mě poprosil o vyfocení na mobil, takže jsem musela na chvíli sundat oboje rukavice (měla jsem obyčejné tenké rukavice a na nich péřové). Další desítky minut jsem opravdu litovala, protože jsem prsty vůbec necítila, ale nevadí, chlapy aspoň měli vrcholovku. Focení je v takových horách poměrně náročná disciplína. V péřových rukavicích jste namydlení, jako by jste měly veliké nateklé nebo gumové prsty neschopné cokoliv udělat, právě proto jsem pod nimi měla ještě jedny malé rukavice a na focení jsem péřové na chvíli sundala. I tak to ale člověka zdržuje a je mu pak zima. Dojmy z vrcholu byly smíšené. Byli jsme nadšeni, že jsme to zvládli, že jsme to přežili a blažený pocit nás chvíli hřál. Zároveň nás mrzelo, že vůbec nic nevidíme, když už jsme tam, ale není všem dnům konec a třeba se tam vrátíme za lepšího počasí. Člověk si zároveň také uvědomoval, jak moc je unavený a mimo a ví, jaká to je dálka zase zpět do Base campu a jak jsou některé úseky nebezpečné i když je člověk odpočatý, natož když se sotva belhá. Také jsem na Davidovi viděla, že úplně není ve své kůží. To mi už sděloval, že ho už nějakou dobu dost bolí hlava. Mě za chůze hlava nebolela, ale jak se člověk zastaví, tak i tak cítí v hlavě velký tlak a divné nepříjemné pocity, takže si tam musel zažívat své, proto si přál se co nejrychleji vydat na zpáteční cestu. 

     Těsně pod vrcholkem jsme potkali asi šest horolezců, kteří to také kvůli počasí nechtěli vzdát, nikdo další už nahoru nešel a společnost nám dělalo pouze husté bílo všude kolem nás. To na psychice opravdu moc nepřidalo. Cesta dolu však utíkala a David mě prosil, ať se na chvíli zastavíme v plechovém Vallotu. Já neprotestovala, jen jsem se hodně obávala, aby mi tam nezatuhly nohy, protože už jsem hodně cítila přední stehenní svaly a vyčerpanost. První pohled na pár lidí, kteří byli v boudě, byl děsivý- polehávali, posedávali a vypadali hotově. David se k nim přidal, popadl se za hlavu a pár minut upadl do osobního kómatu. Já se snažila trochu najíst a něco vypít, ale člověk na to opravdu nemá náladu. Byla mi hrozná zima a snažila jsem se přešlapovat a protahovat se, abych byla schopna chůze až bude Davidovi lépe. David mezitím prý 3x tak na vteřinu usnul bolestí. To vše se odehrálo v pár minutách a abychom nezmrzli, museli jsme jít dál. 

     Další úsek byla bojovka. Mlha, mlha a jen mlha. Já, jakožto první navázaná, měla na svědomí cestu. Pocit, že Davida stále intenzivně bolí hlava, mi na zodpovědnosti přidával. Ve sněhu jsem se s vypětím sil snažila stopovat stopy po mačkách. Ještě že nechumelilo nebo nefoukalo ještě více, to by byl člověk už úplně ztracený. Naštěstí se i tak z kopce šlo mnohokrát rychleji. Potkali jsme potulného kluka, který se ptal, jestli jde dobře, za pár minut to ale otočil a vracel se zpět, tak jsem měla lepší pocit, že tam nejsme sami. Mlha se rozestoupila až nad chatou Gouter. Snažili jsme se užít si poslední ledovcové chvíle, ale byli jsme poměrně rádi, že už můžeme sundat mačky a šlápnout na pevnou zem. No pevnou.. právě že moc pevnou ne. Pro mě psychicky nejnáročnější úsek jsme totiž měli teprve před námi. Rovnováha byla výrazně oslabená a tělo velmi unavené. Když jsem si představila, čím jsme si prošli a při tom z vysoké výšky koukala na stan, tělo už se vidělo natažené ve stanu, tudíž sem se musela set sakra snažit, aby nepolevilo. Úsek cesty, který mě předcházející den tak bavil se stal noční můrou. Se 100 % soustředěním se na každý krok jsem se i tak bála hrozícího nebezpečí, které mohlo přijít kdykoliv během posledních dvou hodin cesty. Tehdy jsme uznali, že tento úsek cesty je opravdu hrozně nebezpečný právě proto, že si člověk říká, že to má už skoro za sebou a bez maximální koncentrace pospíchá dolu. Jsem člověk, který má rád adrenalin a nebezpečné cesty a sporty, ale tady jsem se opravdu hrozně bála i já. Ani jsem ten strach nechtěla vyslovit, abych neštěstí nepřivolala. Takovýhle pocit, že se moje tělo už vůbec nechce hýbat jsem snad ještě nikdy neměla. Vše ale dobře dopadlo.

     Zvládli jsme to a po 13,5 hodinách nepřetržité chůze jsme si sedli na naší lavičku, co jsme si udělali vedle stanu a pár minut se z ní ani nehnuli. Přišlo mi to jako krásný sen, jak byl člověk z té výšky otupělý a unavený. Seděli jsme mezi hromadou kamení na sluníčku, přitom jsme před pár hodinami stáli v hustém mraku kdesi vysoko a šlehal nás vítr, že jsme se skoro neslyšeli. Byl to nádherný pocit být v bezpečí a konečně dopřát tělu zasloužený odpočinek. Zároveň jsem byla hrozně překvapená, jak „snadno“ jsme to zvládli. Bolelo mě celé tělo, to jo, ale tak příjemně, jako když jde člověk na výlet, nebo chvíli sportuje, jen stehna trochu víc bolela. Šlo spíš o to, že tělo už nechtělo opravdu nic dělat, což je asi dané tím, že během tolika hodin se nemůžete zastavit. V sedáku jsem trávila ještě dalších pár desítek minut- i sundat si ho se mi v tu chvíli zdála zbytečná námaha, která počká. David měl úplně jiné pocity. Ač byl unavený, tak ho žádné svaly výrazněji nebolely, zato hlava ne a ne se vzpamatovat, proto šel hned pospávat. „Dali jsme to, ale stačilo, nikde výš mě nikdo neuvidí“, říkal David než usnul.

     Dalšího dne už hlava nebolela a já kupodivu mohla chodit jakoby nic. Cítili jsme se překvapivě dobře a začali vzpomínat. Pobalili jsme věci a s plnýma krosnama zase hurá dolů na vláček. Čekali nás další dny ve Švýcarsku. Během nich jsme den po dni vzpomínali více a více pozitivněji. Celkově jsme nakonec pozitivně hodnotili, že jsme cestu podnikli pouze ve dvou, protože čím víc lidí, tím víc odlišných temp a čekání na někoho je v těchto podmínkách nemyslitelné.

     Teď už víme, že se v budoucnu určitě vydáme něco podobného podniknout, protože to bylo opravdu super. Všem to můžeme jedině doporučit a přejeme vám hlavně bezpečné kroky. I vy to dáte!

S sebou a na sobě jsme měli:

- termotriko, dlouhé funkční triko, softsheelovou bundu, péřovou bundu, goratexovou bundu- vše navrstvené na sobě, dále podvlíkačky a neprofukavé kalhoty, expediční boty, péřové a tenké rukavice

- helma, čelovka, sluneční a lyžařské brýle, mačky, cepín, lano, karabiny

- 6x sacharidový gel, 6x proteinová tyčinka, čaj, iontový nápoj, kofila (přes polovinu "jídla" jsme přinesli zpět, stejně tak i pití- čaje jsme se napili jednou- napít se ho bylo hrozně zdlouhavé a iontový nápoj se nedal pít, protože byl hrozně studený)

V neposlední řadě moc děkujeme našim přátelům- Editě a Járovi, za zapůjčení některého vybavení. Díky!